Mistrovství Evropy v AR, Turecko, 29/4 - 4/5 2014 (1. část)

18.05.2014 10:03

Když jsme závodili v Turecku poprvé, před téměř 3 lety, zapůsobil na mně závod takto:

1)      Mají tam krásnou přírodu – na závod typu AR jako dělaná

2)      Mají tam hroznou mapu, kterou prý kvůli zákonům lepší mít nemůžou

3)      Typ závodu, kdy se v daném časovém limitu sbírá co nejvíc kontrol, se mi moc nelíbí

Letos, kdy byl závod vyhlášen jako Mistrovství Evropy, se moje dojmy zase tak nelišily. Nicméně stará mapa byla v místech postupů aktualizovaná (dokreslení komunikací, cest, pěšin), což občas pomáhalo, ale občas jakoby se jednalo o naznačení linie postupu, jak si pořadatel představoval, kudy bychom asi tak mohli projít, tak abychom tamtudy prošli.

Takže už před závodem jsem tušil, že to asi bude náročná zábava jak na fyzičku, tak na psychiku. Jediná změna oproti roku 2011 byla ve složení našeho týmu. Chtěli jsme nastoupit ve stejné sestavě, jako v Kostarice, takže bychom zbyli jen já a Radka, kteří už v Turecku závodili. Protože ale Pavla Štryncla asi týden před odjezdem srazilo na kole auto, povolali jsme náhradníka – Jana neboli Honzu Císaře – takže další změna, ale na věci to neměnilo nic.

Šrumec začíná už brzo ráno v den startu, protože kontroly si do mapy tým zakresluje sám, na rozdíl od jiných závodů, kde jsou kontroly už vytištěné v mapě. Navíc tým dostane pouze souřadnice GPS a popis kontroly a je zodpovědnost každého, najít si správné místo na mapě. Nezní to tak zle, ale když jste někdy v noci uprostřed Turecka, přijdete na místo, kde si myslíte, že má být kontrola a ona tam není – hned máte o čem pochybovat! Nakreslili jsme to dobře? Není to jinde? Co to máme vlastně hledat? Takové a podobné otázky se v hlavách líhnou dost často. Musím ale říct, že se nám kontroly podařilo zakreslit v pořádku, když, tak jen s malou odchylkou. Stal se ale jiný problém, který měl na vývoj závodu z našeho pohledu zásadní vliv, ale o tom až později, v pravý čas.

Na start se staví 24 týmů z Evropy, takže je musí převézt z hotelu hned několik mikro-auto-busů. Trvá to asi jen hodinku a jsme v malém městě, kde to celé začne kolem 11 hodiny. Výklad trati den před závodem je zmatený – některé věci se mění, teprve ujasňují – a tak nastupujeme na start jako jediní bez přileb. A všichni okolo tvrdí, že jsou na první etapu povinné. Asi to tak bude, ale my jsme prostě byli přesvědčení, že je nepotřebujeme. Naštěstí to v tom mumraji před startem bylo všem organizátorům jedno a tak se nic nestalo. Mohli bychom dostat časovou penalizaci hned na začátku. Zhruba v 11:20 se podařilo závod odstartovat a skoro 100 závodníků se rozběhlo k nafouknutým pneumatikám, na nichž bylo třeba sjet po řece asi 1,5 km dolů za městečko. Každý k tomu dostal i pádlo, takže i o pohon bylo postaráno. Nástup byl hektický, všichni chtěli být asi první na nejbližším splavu, který byl hned po 100 metrech. Nikdo nechce být hned na začátku mokrý, zvlášť když pak celý den pojede 90 km na kole. Ale už po tom startu bylo jasné, že nit suchá nezůstane. Já jsem se převrátil hned při nasedání, než jsem pochopil systém. A asi to bylo i líp, protože když jsem se dokodrcal ke splavu, bylo vidět, kudy je nejlíp jej projít a tak jsem se dostal hned o něco víc dopředu za svými parťáky. Pádlování mi potom šlo a tak jsme se asi po 20 minutách vylodili u našich beden s koly, jako jedni z prvních kompletních týmů. I kola jsme si složili rychle a vyrazili jsme snad jako druhý nebo třetí tým. Nebýt toho, že jsem v bedně s kolem zapomněl láhve s pitím, bylo by vše úplně super. Naštěstí až jsem dopil pití z batohu, půjčil mi Honza jednu svou láhev a tu jsem pravidelně doplňoval. Vody je v tureckých horách a vesničkách dost a je pitná.

Na první MTB kontrolu volíme trochu opatrnější, jistější postup, kdy jedeme trochu déle po silnici a pak odbočujeme do terénu, do kopců. Stoupání není tak příkré, jako kdybychom jeli druhou možnou variantou, takže se asi dá jet o něco rychleji. Hned tahle kontrola nás přesvědčuje, že dohledávání kontrol může být oříšek. Hledáme vrchol a je jich tu takových meších dokola dost. Naštěstí je to hned ten druhý z těch, co připadaly v úvahu. Ten druhý kratší postup byl asi rychlejší, protože pár týmů nás minulo, ale to je teď ještě úplně jedno. Rozhodovat se teprve bude. Jsme ve výšce kolem 400-600 m.n.m. a terén je tu hodně členitý. Spousta cest, samé zatáčky a serpentiny okořeněné občasnými křižovatkami. Cesty jsou ještě dobře sjízdné, ale se stoupající výškou jsou horší a horší. Není opravdu nic příjemnějšího, než se drát do prudkých kopců po kamenech, které pořád pod koly odskakují a zadek pěkně nadskakuje. I když děláme malé chybky při mapování, nestojí nás to nikdy víc, než pár minut a tak si udržujeme dobrou pozici a dokonce další týmy postupně předjíždíme. Mapuje Roman a nutno říct, že si s nástrahami turecké „kartografické společnosti“ dokáže dobře poradit. Někde je potřeba i několik set metrů kolo tlačit, protože pěšiny v křoví opravdu není možné projet. To ale pro nás není zase taková novinka. Osobně mě uklidňuje, že se vídáme s estonským týmem ACE, který je proslavený výbornou navigací. Taky občas chybují, nevyhýbá se to ani jim, ale asi jsou z toho víc rozhození, než my. Nejvyšší kontrola je někde v horském sedle okolo 1300 metrů n.m. Počasí přeje, což přeloženo znamená, že slunko sice občas prosvítá, ale většinou je pod mrakem a není vedro. Odtud sjíždíme dlouhý sjezd do údolí a pak na druhou stranu do protisvahu, kde nás čeká první depo. Chceme to stihnout za světla a i když na předposlední kontrole před depem chybujeme a ztrácíme asi 20-30 minut, podařilo se nám dorazit do depa těsně po soumraku, čelovku mám stále v batohu. Jsme překvapení, že teprve pár minut po nás dojíždí Estonci. Znamená to, že taky zas chybovali, jinak už by museli být na dalším treku.

   Sponzoři        Partneři

       

   

  

Kontakt

Marek Navrátil Čeladná +420.775014138 uzivatelmailu@seznam.cz